Pojednání o turistice

Nálepkou „politický turista“ se v českém prostředí zrovna nešetří. Jejími nejpilnějšími uživateli jsou ti, kteří nikdy nenašli odvahu do nějaké strany vstoupit, a ti, kteří si k nějaké straně vybudovali vztah nikoli nepodobný vztahu posvěcenému Svatým stolcem. Autor se této nálepce nebrání, neboť je mu ukradená stejně, jako všechny nálepky světa.

Má politická pouť se odehrávala v reáliích zdejšího polistopadového vývoje. V mladickém rozrušení z nemravností spojených s érou „vrcholného klausismu“, jsem v roce 1994 vstoupil do Demokratické unie (DEU). Z té jsem vystoupil koncem roku 1996 poté, co mi přišlo protivným být ve spolku, který sebe sama staví do pozice spasitele a svoji tehdejší presentuje jako „rytíře na bílém koni“; taky jsem usoudil, že nejsem ten typ, který plýtvá energií ve straně, která nemá šanci cokoli ovlivnit, protože je odsouzena k věčnému pobytu na politickém okraji. Vzápětí jsem tudíž přestoupil do Občanské demokratické aliance (ODA). Z té jsem byl pro změnu vyloučen v roce 1999 v rámci zúčtování s členy tzv. Pravé frakce, která odmítala odklon strany od konservativních hodnot a přílišné sbližování s ODS. Po pětileté přestávce jsem svůj příklon ke křesťanským hodnotám v politice završil vstupem do KDU-ČSL, již tehdy representoval Miroslav Kalousek a hlavně pár mně blízkých lidí z komunální politiky. S nástupem tragického předsedy Čunka jsem zvolil taktiku „zalehnutí na matrace“ s tím, že dokud nebude ostuda neúnosná, tak vydržím v ústraní. Kdyby Kalousek nevymyslel TOP 09, patrně bych byl členem lidové strany dodnes. Jak již vyplývá z předchozí věty, mojí poslední štací byla TOP 09, kterou mi bylo ctí na nejnižší úrovni spoluzakládat. Postupně jsem se však ze všech funkcí stáhl a zjistil jsem, že už vlastně v žádné straně být nechci.

Co z toho kdo o mně usoudí, je otázka přístupu. Někomu stačí si v novinách přečíst a titulek a je schopen ostrého názoru. Někdo si přečte i samotný článek a názoru schopen není, natož ostrého. Rád proto používám toto moudro z myšlenkové bažiny, jež se rozprostírá na hranici mezi psychologií a sociologií: Je jednoduché odsoudit lidi za to, co dělají. Snažit se ale pochopit proč to dělají, bývá natolik složité, že se společenský diskurz až příliš často odvíjí jen na základě odsudku.

Až donedávna jsem zastával názor, že i v komunální politice je poctivější identifikovat se s nějakou politickou stranou, než brnkat na strunu lidového odporu vůči stranám a vydávat se za lepšího na základě toho, že jsem „nikdy nebyl a nebudu v žádné straně“. Za druhou částí této konstrukce si i nadále stojím, ale po svých zkušenostech čtyřnásobného straníka jsem dospěl k názoru, že k tomu, aby člověk mohl působit v komunální politice jako osobnost vyznávající nějaké hodnoty, není potřeba partajní legitimace.